Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čechy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

 
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o historické zemi. Další významy jsou uvedeny v článku Čechy (rozcestník).
Čechy

vlajka Čech
(do roku 1920 také vlajka ČSR a v letech 1990-1992 vlajka ČR)
Maly statni znak.PNG
moderní verze historického znaku Čech
(současně malý znak České republiky)
Čechy.jpg
historický znak Čech
Erb Přemyslovců.png
erb českých vládců (knížat, králů) do pol. 13. století
CZ-Cechy-znak.png
erb českých vládců (králů, císařů) po pol. 13. století
Základní údaje
Hlavní město: Praha
Rozloha: 52 065 km²
Počet obyvatel: přes 6 000 000 (2000)
Hustota osídlení: 121 obyvatel/km²
Nejvyšší bod: Sněžka (1602 m)
Mapy
Erbenova mapa Čech (1883).jpg
Čechy v Habsburské monarchii
Čechy po roce 1920 na mapě Česka.png
Čechy na mapě Česka
Čechy do roku 1920 a změna hranice po připojení Vitorazska.png
     území Čech do 30. července 1920     území tzv. Západního Vitorazska připojeného k Čechám 31. července 1920
Čechy s hranicemi české a moravské církevní provincie.png
Mapa zobrazující Čechy a od jejích historických hranic se odchylující hranice České a Moravské církevní provincie[zdroj?]

Čechy (latinsky Bohemia, německy Böhmen, polsky Czechy), původním plným oficiálním názvem do roku 1918 Království české a po vzniku Československa Země česká, jsou jednou ze 3 historických zemí v dnešním Česku. Na severozápadě sousedí s německou spolkovou zemí Svobodným státem Sasko (zabírajícím i většinu Horní Lužice); na severu se Slezskem (resp. s tou jeho částí, která dnes patří Polsku, do roku 1945 Prusku, tedy Německu a do vlády Marie Terezie Rakousku resp. Česku (tehdy Země Koruny české), na východě s Moravou, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Dolní a Horní Rakousy, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Svobodný stát Bavorsko.

Od roku 2000 jsou Čechy rozděleny mezi kraje Jihočeský (většina území kraje), Karlovarský (celé území kraje), Královéhradecký (s výjimkou pozemků patřících původně k polské části Slezska v katastru města Pec pod Sněžkou, celé území kraje), Liberecký (s výjimkou pozemků patřících původně k polské části Slezska v katastru města Harrachova a obce Kořenova, celé území kraje), Pardubický (většina území kraje), Plzeňský (celé území kraje), Středočeský (celé území kraje), Ústecký (celé území kraje), Hlavní město Prahu, Vysočinu (necelá polovina území kraje), a Jihomoravský (pouze Jobova Lhota).

Čechy byly od počátku politickým centrem dědičných zemí Koruny české, ke kterým v různých dobách dále patřily zejména Morava, Slezsko a obojí Lužice.

Název pochází od západoslovanského kmene Čechů.[zdroj?] Latinský název Bohemia, původně Boiohaemum, jenž časem ovlivnil i názvy v jiných jazycích, je odvozen od keltského kmene Bojů, kteří na tomto území žili od 4. do 1. století př. n. l.

 

[editovat] Používání výrazu Čechy pro celé území České republiky

Po zániku Československa vznikl problém, jaký je jednoslovný obecný název státu Česká republika. Použití názvu Čechy pro celý stát bývá označováno za nesprávné,[1] protože na Moravě a v Českém Slezsku je někdy chápáno urážlivě. Problém vyvolal živou veřejnou diskusi, věnoval se mu i Senát ve svém 7. veřejném slyšení (2004).

Jako věcně správné pojmenování celého státu je většinou odborníků označováno Česko, ovšem toto označení má řadu odpůrců, mnozí jej považují za ošklivý novotvar (přestože bylo použito i dlouho před vznikem Československa), něco nepatřičného či cizorodého. Přesto se v posledních letech toto označení postupně prosazuje, zvláště v hromadných sdělovacích prostředcích.

Používání názvu Čechy pro celé území dnešní České republiky je ovšem staršího data, někteří historici publikující ještě před vznikem ČSR jej tak používali.[2][3]

[editovat] Přírodní podmínky

Většinu území tvoří pahorkatiny, v severní polovině pak úrodná nížina kolem Labe, nad níž se vypíná pro Čechy významná, byť nijak zvlášť vysoká hora Říp (456 m). Přirozené hranice pak ze všech stran vytyčuje věnec hor: (od jihovýchodu po směru hodinových ručiček) Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše s nejvyšší horou Sněžkou (1602 m), Orlické hory a na východě rozsáhlá oblast Českomoravské vrchoviny. Geomorfologicky patří celé území k Českému masívu v soustavě Hercynských pohoří.

Víceméně celé území Čech spadá do povodí Labe a úmoří Severního moře. Nejdelší českou řekou nicméně není Labe, ale Vltava (430 km; Labe má na českém území 364 km, z toho od pramene k soutoku s Vltavou 255 km). K dalším důležitým řekám patří Berounka, Otava, Malše, Lužnice, Sázava, Úpa, Orlice, Jizera a Ohře.

Největším jezerem je Černé jezero na Šumavě.

[editovat] Dějiny

(Vizte též Dějiny Česka)

Od 3. století př. n. l. žili v Čechách Keltové (kmen Bójů), od 1. století n. l. Germáni (kmen Markomanů). Slované přicházeli ze severovýchodu od 5. století. Podle tradiční historiografie se na území Čech usídlily kmeny Čechů (levý břeh Vltavy ve středních Čechách), Doudlebi (jižní Čechy), Chebané (Chebsko nebo odvození od hradiště Chbany na Lounsku), Lučané (Žatecko), na severu Čech Děčané ( možná okolí Děčína, ale spíš odvození od hradiště Děčany v Českém středohoří), Milčané, Litoměřici, Pšované a Lemúzi, na severovýchodě Charváti, na východě Zličané. Dušan Třeštík však přesvědčivě dovozuje, že tak malé kmeny by byly naprostou historickou výjimkou; na území Čech tedy sídlil pouze jeden kmen. V 7. století se Čechy staly součástí Sámovy říše. Roku 890 se Čechy staly součástí Velkomoravské říše.

Podrobnější informace naleznete v článku České knížectví.

Roku 895 se Čechy odtrhly od Velkomoravské říše, která byla rozvrácena Maďary. V 9. století si v Čechách knížata z dynastie Přemyslovců podrobila většinu ostatních českých kmenových knížat pod svou svrchovanou moc. Tento proces byl dokončen v roce 995, kdy byl vyvražděn rod Slavníkovců.

Morava (pravděpodobně jen její severní část) byla k Čechám poprvé připojena Boleslavem I. kolem roku 965; do té doby byla ve sféře vlivu Maďarů. Po rozpadu říše Boleslavů koncem 10. století připadla pod svrchovanost nově vzniklého polského státu. Nakonec byla připojena k Čechám v roce 1019 (či 1029) Oldřichem. Obě země se dále vyvíjely společně a až do konce 12. stol. byly chápány (a nazývány) jako jedno panství (terra Bohemiae, regnum Bohemiae). V roce 1002 připadly pod svrchovanost Říše římské (později nazývané „Svatá“); v jejím rámci si ale uchovaly mimořádné postavení.

Přes velké úsilí se nezdařilo až do r. 1198 získat pro Čechy královský titul (dva panovníci, Vratislav II. a Vladislav II., jej obdrželi od císařů Říše jen pro svou osobu); zřízení arcibiskupství (jeden ze znaků středověké státnosti) se dokonce povedlo až r. 1344.

Podrobnější informace naleznete v článku České království.

Za panování Karla IV. se Čechy roku 1348 staly centrem nově ustaveného soustátí Zemí Koruny české. V 15. století Čechy zachvátily Husitské války, jež měly dopad i na ostatní země Koruny. Za dynastie Habsburků se Čechy staly jednou z autonomních korunních zemí rozsáhlé Habsburské monarchie. Morava a Slezsko byly mezi habsburskými zeměmi sice vyjmenovávány samostatně, ale byly pouhými vedlejšími zeměmi České koruny. Panovník byl markrabětem moravským a vévodou slezským z titulu českého krále. (Habsburkové v době vlády v Čechách používali současně titulu císař, tím se však myslel císař Svaté říše římské, později císař rakouský). V 19. století docházelo na území Čech k národnostním rozepřím mezi Čechy a Němci, které se projevovaly také v zemském sněmu, jehož akceschopnost vážně narušovaly. V důsledku těchto rozepří proto roku 1913 císař František Josef I. Anenskými patenty volený zemský sněm a jeho výkonný orgán, zemský výbor, rozpustil a nahradil je jím jmenovanou zemskou správní komisí, což fakticky znamenalo konec politické autonomie Čech.

Podrobnější informace naleznete v článku Země česká.

Na konci první světové války se 28. října 1918 Čechy jako Země česká staly součástí nově vzniklého Československa. 31. července 1920 pak byly k Čechám připojeny i do té doby Dolnorakouské České Velenice s okolím, Západní Vitorazsko (dnes nazývané Vitorazsko). Naposledy byly Čechy správní jednotkou roku 1948. Za první republiky byla v roce 1927, opuštěna myšlenka rozdělit historické země na župy. Čechy byly jednou ze čtyř zemí, na které se území republiky dělilo (země Česká, země Moravskoslezská, země Slovenská a země Podkarpatoruská. Roku 1938 bylo po podpisu Mnichovské dohody Československo nuceno odstoupit nacistickému Německu i pohraniční území Čech. Zbytek Čech pak byl německými vojsky obsazen 15. března 1939 a následující den se stal součástí Protektorátu Čechy a Morava. S koncem druhé světové války se Čechy ve svých původních hranicích staly opět součástí obnoveného Československa.

Po únoru 1948 byla v Československu schválena radikální správní reforma a k 1. lednu 1949 přestaly Čechy existovat jako územně správní celek. Území Čech bylo rozděleno mezi nově vytvořené centralisticky spravované kraje, které již nerespektovaly původní zemské hranice s Moravou. Tento stav byl konzervován i ve správní reformě zavedené od 1. července 1960 a v roce 2000.

[editovat] Územní správa

Na konci 14. století se začaly rodit zárodky pozdějších krajů. Nejprve vzniklo v12 berních obvodů, které se po polovině 15. století přeměnily na stálé kraje. V čele krajů stáli tzv. poprávci (iudices provinciales) a 2 krajští hejtmani. Jména krajů:

  1. kouřimský (pražský)
  2. slánský – neměl poprávce
  3. žatecký
  4. bechyňský
  5. prácheňský (písecký) – v Písku sídlil kmet; byl spojen s vltavským děkanátem a podbrdskou cúdou
  6. plzeňský
  7. rakovnický – neměl poprávce
  8. litoměřický
  9. boleslavský
  10. hradecký
  11. chrudimský – byl spojen s mýtským děkanátem
  12. čáslavský

K tomu existovaly ještě 4 tzv. vnější kraje:

  1. Loketsko
  2. Trutnovsko
  3. Žitavsko – brzo zaniklo
  4. Kladsko – od r. 1459 hrabství
– zvláštní správní jednotkou bylo také (až do 18. století) Chebsko, s Čechami svázané pouze personální unií

V roce 1714 byla provedena územní reforma:

  1. slánský kraj zanikl připojením k rakovnickému kraji a do Slaného bylo přeloženo sídelní město.
  2. k žateckému kraji bylo připojeno Loketsko a Chebsko.
  3. berounský kraj vznikl vydělením Vltavska a Podbrdska z píseckého kraje.
  4. z litoměřického kraj bylo odděleno mělnické panství.
  5. k boleslavskému kraji byla připojena část brandýského panství a celé mělnické panství.

V roce 1751 bechyňský kraj rozdělen na podíl táborský a budějovický, plzeňský na podíl plzeňský a klatovský, žatecký na podíl žatecký a loketský a hradecký na podíl hradecký a bydžovský.

V roce 1849 byla provedena radikální reforma, kdy zůstalo pouze 7 krajů (krajských vlád) a 13 zemských (tj. krajských) soudů. V roce 1854 byla provedena nová reforma: bylo zřízeno 13 krajů a 15 krajských soudů. V roce 1862 bylo krajské zřízení zrušeno.

Nerealizované členění Čech na župy podle zákona o župním členění z roku 1920

Roku 1920 byl přijat zákon o župním členění Československa, který byl však realizován pouze na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se však proti němu zvedla vlna nevole, a tak v těchto zemích nevstoupil v platnost. Na jeho základě měly být Čechy rozděleny na 9 žup a území Prahy, přičemž měla být i nadále důsledně respektována historická zemská hranice Čech a Moravy, ovšem země by jako správní celky byly zrušeny.

1. ledna 1949 bylo zavedeno členění na kraje, které však již nemělo s historickými kraji nic společného rozsahem krajů, ani jejich postavením či pravomocemi. K 1. červenci 1960 pak vstoupila v platnost další správní reforma, kterou byly hranice krajů i počet krajů změněny. V roce 1990 byly zrušeny krajské národní výbory, které byly obecnými správními úřady, avšak kraje jako takové zrušeny nebyly. V nové podobě byly kraje vytvořeny roku 2000 na základě zákona z roku 1997, přičemž se nové kraje do určité míry kryjí s kraji existujícími v letech 1949 - 1960. Členění na kraje z roku 1960 dodnes existuje ve vymezení územních obvodů soudů a správních obvodů pro zvláštní státní správu (např. daňovou).

[editovat] Obyvatelstvo

Podobně jako v rozloze, i v počtu obyvatel představují Čechy přibližně 2/3 dnešního Česka. Etnicky jsou Čechy poměrně jednolité, ale do roku 1945 tomu bylo jinak. Již od počátku 2. tisíciletí byly neobydlené pohraniční hvozdy na pozvání českých panovníků kolonizovány německým obyvatelstvem. Před 2. světovou válkou tvořili velmi významnou menšinu, po válce však byli vyhnáni. Pohraničí osiřelo, místo Němců tam částečně zaujali např. Slováci a slovenští Romové. Některé vesnice byly úplně zbořeny a u hranic se západním Německem a s Rakouskem bylo vytvořeno nepřístupné pohraniční pásmo.

[editovat] Největší města (podle počtu obyvatel)

Údaje k 1. lednu 2009, zdroj: ČSÚ [4]

[editovat] Doprava

Silniční i železniční síť je do značné míry uspořádána hvězdicovitě s hlavními tahy vycházejícími z Prahy.

[editovat] Věda a vzdělání

V Praze sídlí Univerzita Karlova, založená ve středověku, České vysoké učení technické, založené v 18. století, několik dalších vysokých škol a také Akademie věd České republiky. Další významné univerzity jsou JihočeskáČeských Budějovicích a Jindřichově Hradci, ZápadočeskáPlzni, Technická univerzitaLiberci, fakulty UKHradci Králové, Univerzita Hradec Králové, Česká zemědělská univerzita v Praze, Škoda Auto Vysoká školaMladé Boleslavi, Univerzita Jana Evangelisty PurkyněÚstí nad Labem a další.

[editovat] Odkazy

logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Wiktionary-logo-cs.svg
Wikislovník obsahuje slovníkovou definici slova Čechy.

[editovat] Reference

  1. http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html Preambule ústavy ČR
  2. Pekař, J. Prvé sčítání obyvatelstva v Čechách, 1914 (zahrnuje i Moravu a české Slezsko)
  3. Winter, Z. Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách 1526–1620, 1910 (týká se i Moravy a Českého Slezska)
  4. Počet obyvatel v obcích ČR

[editovat] Literatura

  • K. Adamová - P. Mates, České dějiny v datech, 1945-1999. Praha: Linde, 2000 - 107 s. ISBN 80-7201-216-9
  • Z. Beneš - J. Petráň, České dějiny 1. Praha: SPL - Práce, 2001 - 239 s. : obr., mapky. ISBN 80-86287-36-X
  • R. Kvaček, České dějiny 2. Praha: Albra, 2002 - 243 s. : mapky, obr. ISBN 80-86287-48-3
  • České dějiny. Praha: Laichter 1912-1948. (V. Novotný, J. Šusta, R. Urbánek aj.)
  • K. Hoch, Čechy na prahu moderního hospodářství. Praha: Neubert 1936 - 288 s.
  • Ottův slovník naučný, heslo Čechy. Sv. 6, str. 1-562
  • E. Poche (red.), Umělecké památky Čech 1.-4. Praha: Academia 1977 a n.
  • F. A. Šubert - F. A. Borovský (red.), Čechy. Ilustrovaná encyklopedie I.-XII. Praha: Otto 1890-1908. Reprint prvních tří dílů Praha: Tok 2000. ISBN 80-86177-10-6
  • R. Turek, Čechy na úsvitě dějin. Praha: Academia, 2000 - 335 s.: obr. ISBN 80-200-0709-1
  • Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. NLN, Praha 1999, 660 pp., ISBN 80-7106-138-7

[editovat] Související články

[editovat] Externí odkazy

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkné

(Pikolkina, 16. 2. 2010 19:55)

No no ... máte to docela pěkné